Kolumbie neznámá - pestrá nabídka turistických zajímavostí

Kolumbie neznámá - pestrá nabídka turistických zajímavostí

Kolumbie je splněným snem každého cestovatele. Země, ležící na severu Jižní Ameriky, nabízí od všeho trochu - nekonečné bělostné pláže omývané Karibským mořem, stále zelený deštný prales i nedostupné, sněhem pokryté vrcholky mohutných andských velikánů. Bezpečnostní situace se v posledních dvaceti letech výrazně zlepšila a díky dobré infrastruktuře mohou turisté objevovat její krásy od první chvíle.

Bogotá

Hlavní město Kolumbie, celým jménem Santa Fé de Bogotá, je přirozeným výchozím bodem většiny cestovatelů. Bylo založeno roku 1538 španělským dobyvatelem Gonzalem de Quesadou na troskách původního indiánského města. Z počátku tvořilo novou španělskou osadu pouhých dvanáct domků a kaple, v průběhu staletí se však osada rozrostla v precizně naplánovaný městský celek. Tak jako všechna koloniální města, má i Santa Fé svůj střed na prostorném hlavním náměstí, jehož severní straně dominuje barokní katedrála. Další strany pak tvoří vznešené státní budovy. Na hlavním náměstí Plaza Bolívar se běžně konají nejrůznější přehlídky, či studentské demonstrace. Pokud se zde zrovna nic nekoná, můžete využít toto místo k odpočinku a pozorování běžného života Bogoťanů, kteří se zde věnují své oblíbené zábavě - krmení stovek holubů.

Foto: Plaza Bolívar

Kolem náměstí se v dobách kolonie rozrostla residenční čtvrť zvaná La Candelaria. Jedná se o maximálně dvoupodlažní kamenné domky se čtvercovým půdorysem, jejichž střed tvoří zahrádka neboli patio. V současnosti se zde nacházejí turistické hotýlky, příjemné kavárny a nedaleko se nachází i spousta vynikajících muzeí. Tím nejznámějším je ultramoderní Museo de Oro (Muzeum zlata), které vystavuje na 34 000 zlatých předmětů, pocházejících z dob dávno před konkvistou. Krom toho jsou zde k vidění předměty denní potřeby, keramika, textilie a další expozice, věnované původním předkolumbovským kulturám.

Indiáni včera, dnes a zítra

Původní předkolumbovské kultury, rozvíjející se na území dnešní Kolumbie, nenabyly nikdy takového světového věhlasu jako například Machu Picchu v Peru nebo Teotihuacán v Mexiku. Jedná se však o místa zajímavá, s bohatou historií, často zasazená do překrásné krajiny. Díky tomu, že Kolumbie leží mimo hlavní cestovatelské trasy, zachovávají si archeologické lokality pro návštěvníka stále ještě jistou porci intimity. V období několika staletí po Kristu vzkvétala v okolí Bogoty kultura Muisca, po které se zachovaly obří kamenné stély otesané do tvaru penisu. Když toto místo spatřili Španělé, nazvali jej Infiernito neboli Peklíčko.

Foto: Infiernito

V jižní Kolumbii nalezneme barevné pohřební komory kultury Tierradentro, kousek dál se nacházejí záhadné sochy kultury San Andrés. Ufologové, v čele se Švýcarem Dänikenem, o nich tvrdí, že zobrazují mimozemské kosmonauty.

V horách na pobřeží Karibského moře se od 7. století rozvíjela další významná společnost, kultura Tayrona. V příkrých svazích pohoří Sierra Nevada de Santa Marta vybudovali Tayronové desítky kamenných okrouhlých teras, které složily jako základ pro stavbu dřevěných obydlí. Terasy byly propojeny systémem důmyslných schodišť. Dlážděné cesty, vedoucí hustým tropickým pralesem, spojovaly jednotlivé osady.

Největším, doposud objeveným sídlištěm, je místo zvané Ciudad Perdida neboli Ztracené město, které se rozkládá na ploše dvou kilometrů čtverečních a podle archeologů zde žilo až čtyři tisíce obyvatel. V 16. století podlehla Tayronská kultura náporu španělských dobyvatelů, město bylo opuštěno a zapomenuto na několik dlouhých století. V sedmdesátých letech 20. století se do pralesů Sierra Nevady vydávali hledači pokladů, narazili tam na neznámé kamenné terasy a schodiště porostlé bujnou vegetací. Ciudad Perdida tak bylo znovu objeveno pro moderní svět a dnes patří k hlavním turistickým lákadlům.

Trek na Ciudad Perdida

Ztracené město, ležící dva a půl dne pěšího pochodu od nejbližší vesničky, patří k nejkrásnějším trekům Jižní Ameriky. Lze je navštívit pouze na povolení a s místními průvodci. Celý výlet do pralesa trvá pět dní. Začíná se obvykle v přístavním městě Santa Marta, kde vás místní cestovní organizace naloží do nepohodlného džípu a odveze do vesničky Machete Pelao, ve které si můžete užít poslední výdobytky civilizace jako je studené pivko či kola. Průvodci mezitím naloží na muly potřebný proviant (turisti si nesou pouze malý batůžek s osobními věcmi, vše ostatní - jídlo i noclehy - zajišťují místní).

Foto: Ciudad Perdida

První den pochodu nabízí smutné výhledy do krajiny na obnažené svahy hor. Prales je kácen a získané plochy slouží jako pastviny pro hovězí dobytek. Noclehy na cestě jsou jednoduché a zachovávají si svůj skrytý půvab. Přespat můžete buď v houpací síti, nebo na prostém dřevěném lůžku. Večeře se podává společně pro celou skupinu. Průvodci výborně vaří, a pokud vám náhodou zůstanou zbytky, vyplatí se u nich chvíli počkat. Brzy se totiž ze tmy vynoří indiáni. V průběhu doby se sem naučili chodit a berou za vděk vším, co zbude. Pro mnohé je to obraz naprosté bídy. Je tomu ale opravdu tak, nebo využívají indiánské ženy této příležitosti záměrně, aby nemusely vařit a zároveň tak předcházejí plýtvání jídlem? To už je na zvážení každého z nás.

NÁŠ TIP: Poznávací zájezdy nejen do Kolumbie, ale i do mnoha dalších zemí světa organizuje CK ALVAREZ

Druhý den sestoupíme do údolí k říčce Buritaca, kde konečně vstoupíme do pralesa. Cestička je úzká, místy plná bahna, vede do kopce a zase klesá. Z ničeho nic se před námi otevře volné prostranství, které zdobí hliněné domky se zvláštní střechou se dvěma růžky. Indiáni! Tayronové sice dávno zmizeli, ale původní obyvatelé, pravděpodobně jejich potomci, zde stále žijí. Arwacové a Koguiové se až v poslední době začali otevírat světu. Muži i ženy nosí dlouhé rozpuštěné vlasy a jednoduché plátěné haleny. Jedinou ozdobou jsou háčkované tašky přes rameno sloužící k přenášení drobností. Muži v nich navíc nosí sušené lístky koky, které si podle starého zvyku při setkání s jiným mužem obřadně vyměňují. Do vesnice však nepůjdeme, bylo by to násilné narušení jejího poklidu, máme však možnost zpovzdálí pozorovat každodenní indiánské rituály.

Foto: Indiánská vesnice

Třetí den je stejný, jako ten předchozí. Čtvrtý den je ve znamení ranního vstávání, protože nás čeká výstup na terasy Ztraceného města. Od Buritacy vede k nejvyšším obřadním terasám několik stovek schodů. Když vystoupáme až nahoru, mraky se jakoby zázrakem rozplynou a terasy zalijí přívětivé paprsky ranního slunce. Nádhera! Ještě chvíli máme celé místo sami pro sebe. Nenápadně si fotím indiánského průvodce, který mlčky sedí na jedné z teras a zasněně hledí kamsi do dálky. Ten okamžik má nádech nekonečna.

Zona Cafetera

Ke krásně strávenému dni nepochybně patří i šálek dobré kávy. Ačkoli je Kolumbie světovou jedničkou v produkci prvotřídní kávy, na místě je cesta za dobrým šálkem kávy trnitá. Většina kvalitních zrn je určena na vývoz a v zemi se konzumuje káva horší. Je třeba se vydat do provincie Quindío, pomyslného kávového království. Místní pojmenovali tuto oblast prostě - Zona Cafetera, kávová zóna. Ta nejlepší káva pochází právě odsud.

Foto: vážení kávových bobulí

Dobrou základnou pro podnikání výletů je malebná koloniální vesnička Salento. Starobylé domky zdobí veliké okenice, vyřezávané balkóny a pestrobarevné fasády. V okolí se nachází několik kávových farem, ve kterých se návštěvník seznámí se vším, co s pěstováním kávovníků a produkcí kávy souvisí. Prohlídka začíná ve školce, kde z plastových květináčků vykukují kávovníková miminka. Větší rostliny se několikrát přesazují, než mohou být nastálo vysazeny do kávové plantáže. Čím dál více farmářů přechází na produkci žádanější bio kávy, v plantáži tak rostou i banánovníky, poskytující kávovým keřům stín. I mimo období hlavní sklizně je tu pořád něco k vidění. Kávové bobule dozrávají různě. Po sběru následuje vždy pečlivé vážení, sběrači jsou placeni od kila. Další proces je již mechanický. Bobule se zbavují slupky s dužinou, následuje proplachování a sušení. Surová usušená zrnka mají světle zelenou barvu, hnědou získávají až pražením. Pražená zrna rychle ztrácejí na chuti, proto se praží až těsně před konzumací, popřípadě zabalením.

Po několika šálcích na rozloučenou mi třeští hlava a mám přebytek energie. Vydávám se tedy údolím Valle de Cocora, které je prý jedno z nejkrásnějších v celé Kolumbii. Rostou zde takzvané voskové palmy, španělsky se jim říká palma de cera, jsou to jedny z nejvyšších palem na světě. Dříve jich bývalo plné údolí, v dnešní době jsou již spíše vzácností a chráněným krajinným prvkem. Zvolna stoupám do mírného kopce podél průzračného potoka, kofeinové předávkování pomalu mizí. Už mi zde nezbývá moc času. Otáčím se, užívám si poslední pohled do údolí a hlavou mi běží: Colombia es linda, Kolumbie je krásná.

Foto: palmas de cera

Autor: Sylva Vltavská, průvodkyně CK Alvarez
- PR článek -

Článek byl zobrazen 8 549 krát.